Život Laury - verze Lištičky

14. června 2009 v 14:21 | Lentillka |  Moje povídky
Moje povídka předělaná Lištičkou.

P.S.: Kdykoliv si to přečtu, tak závidím, závidím, závidím...:-)


"Nejde to!" Vyjekla jsem už mírně hystericky.
"Slečno Greenová - opakuji vám, sleťte dolů!" Profesorce docházela trpělivost. A abych byla upřímná, mně taky.
Znovu jsem se pokusila nahnout koště požadovaným směrem a nevnímat smích zmijozelských studentů, kteří se mým marným úsilím dobře bavili.
Opravdu to nešlo. Koště mě odmítalo poslouchat.
Začala jsem propadat panice. Vznášela jsem se asi třicet metrů nad školními pozemky a pomalu mě opouštěla naděje, že ještě někdy stanu nohama na pevné zemi.
"Tak znovu," nevzdávala to profesorka, "Natočte koště mírně dolů, přitiskněte k němu nohy a pomalu přistaňte."
To se jí lehce říká - přistaň! Ale jak, když jsem na ten klacek nasedla poprvé v životě?!
Litovala jsem svého odhodlání posadit se na koště. Litovala jsem, že jsem se dle pokynů vyučující odrazila a vzlétla.
Kdybych jen tušila, co se stane, na tuhle pitomou hodinu bych nikdy nevkročila! A kdybych bývala věděla, že budu v Bradavicích platit za černou ovci, které nic nejde, nejezdila bych ani sem. Jsem tu sotva dva měsíce a už vidím, že tady rozhodně k těm schopným patřit nebudu...
Za těchto neveselých úvah jsem se stále marně pokoušela přistát.
Zmijozelští vítali mé nesnáze s povděkem a řehtali se jako pominutí. Takové představení pro ně bylo příjemným zpestřením.
Profesorka vyzkoušela mnoho způsobů jak mě dostat dolů, ale nic nepomáhalo. Přitáhnout mě hůlkou se jí nedařilo - buď se netrefila nebo mě ještě víc rozhoupala. Rovněž se pokoušela ke mně vyletět, ale bylo tu velké riziko, že mě z koštěte shodí dolů. Už takhle jsem se násady držela křečovitě jako klíště a jen stěží vyvažovala rovnováhu.
Bylo skutečně ponižující plápolat na koštěti před zraky ostatních. Především proto, že v hloučku mých spolužáků stál i on...
Koště se náhle rozhodlo, že trhaného kroužení na jednom místě už má plné zuby a rozletělo se přímo proti školní budově. Zaječela jsem, neboť to chvíli vypadalo, že se skutečně rozplácnu o starobylé zdi bradavického hradu, případně zničím některé z obrovských oken vykládaných vitráží. Už jsem se viděla mezi střepy na Brumbálově stole.
Pak si ale můj Zameták nálet na školu rozmyslel a nečekaně udělal salto. Bylo to od něj nepěkné, jelikož jsem to nečekala a jen díky neuvěřitelnému štěstí se na koštěti udržela.
Kdesi v dálce pode mnou se ozvalo uznalé zahučení, jakým studenti odměnili mé akrobatické číslo.
Možná bych si zasloužila zápis do nějaké knihy rekordů, napadlo mě. Bylo by to to jediné, co jsem v životě dokázala...
Už jsem se takřka smířila s myšlenkou, že na tom koštěti zůstanu navěky, když tu jsem zahlédla paprsek, který mířil přímo proti mně.
To snad nemyslí vážně! Chtějí mě zabít?!
Na delší úvahy nebyl čas. Kouzlo mě s hlasitou ránou srazilo z koštěte a já začala velmi rychle padat k zemi. Ani nevím, zda jsem v tom šoku stihla vykřiknout. Mé smysly ještě zachytily Kratiknota, který na mně seslal nějakou kletbu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lištička Lištička | Web | 20. června 2009 v 15:53 | Reagovat

Nemusíš závidět - není to nikterak výjimečně dobré :) Navíc to byl tvůj nápad. Já pouze upravila skladbu vět.

2 Maty Maty | E-mail | Web | 8. července 2009 v 20:29 | Reagovat

Mno je to užasný ten popis ti važně zavidim seš fakt dobrá :-) Kež bych měla takovou představivost 1* :-)

3 qikinka qikinka | Web | 4. října 2009 v 12:11 | Reagovat

Ahoj...NOOO moc pěkný....šikulka..Mohla bych tě poprosit o hlas ve VGS?Na blogu http://ivanchuska.blog.cz/0910/prvni-kolo-vgs#comment65869836
jmenuju se tam Qikinka.....předem obrovské díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama